Chovu afrických cichlid se věnuji již 27 let a poslední dobou se zabývám myšlenkou připravit o nich knihu. V této knize bych se rád podělil se čtenáři nejen o své chovatelské zkušenosti, ale pociťuji také nutnost předat informace o domovině těchto krásných ryb.
    Po úspěšné výpravě na jižní pobřeží jezera Tanganika mi bylo jasné, že budu muset navštívit i druhou „Mekku" chovatelů afrických cichlid - jezero Malawi. Podobně jako při cestě na Tanganiku, ani na Malawi nelze využít služeb cestovních kanceláří, a tak nezbývá než cestovat individuálně a využít pomoci lidí, kteří danou lokalitu znají. Domluvil jsem se proto s majitelem exportní firmy, s kterou obchoduji, o podpoře naší výpravy k tomuto jezeru. Společně s přáteli Františkem a Josefem jsme odjeli na mnichovské letiště a odtud jsme se přepravili do Dubaje a dál pak přímým letem do hlavního města Tanzánie - Dar es Salaamu. Během letu se k nám přidal Rainer pocházející z bývalé NDR a směřující do stejných míst jako my.
   Cesta letadly probíhala velice pohodově, a když jsme před letištěm zjistili, že jsme očekáváni, spadlo z nás napětí a začal jsem věřit, že se i k jezeru dostaneme. Dar es Salaam není rozhodně pěkné město. Je postaveno velice neuspořádaně a mnoho budov zde volá po opravě. Ještě horší je však technický stav místních automobilů, vesměs vypouštějících oblaka černého kouře. Nad městem se vznáší smog, který mi přivodil dýchací obtíže. Tak to jsem v Africe nečekal. Na druhé straně se potvrdily informace o nebezpečnosti tohoto města - loupeže jsou zde na denním pořádku. Velice na mě zapůsobila návštěva banky za účelem výměny peněz. Před bankou na schodišti seděl strážce s brokovnicí přes kolena - scéna jak z westernu. Ještě štěstí, že firma sídli na na okraji města a svými plotovými zdmi připomíná pevnost.

   Zde jsme strávili dva dny, během nichž jsme navštívili ostrov v nedalekém Indickém oceánu, a také poznali provoz firmy. Indický oceán nás v těchto místech zklamal - ostrov byl sice kouzelný, ale viditelnost ve vodě byla asi 20 cm - čili žádná. Bylo to způsobeno ve vodě se vznášejícím jemným pískem. Velký rozdíl hladin mezi odlivem a přílivem nemá vliv pouze na vznik silných vodních proudů, ale také na to, že korálové útesy jsou za přílivu hluboko a při šnorchlování takřka nedostupné. Přes špatnou viditelnost mi to nedalo, abych to nezkusil, ale hned první vlna mě hodila na podvodní útes a s odřeným krvácejícím břichem jsem se stal klasickou návnadou pro žraloky...
   Toto poznání nás vedlo k rozhodnutí, že během našeho pobytu v Tanzánii věnujeme více dní jezeru Malawi a průzkum tropického oceánu vynecháme. Firma se dělí na provozní část, kde jsou ryby před exportem shromažďovány v betonových nádržích, a část obytnou, kde jsme strávili dvě noci. Překvapilo mě tady nebývalé množství moskytů, kteří si oblíbili vnitřní prostor našich moskytiér a nerušeně popíjeli naši krev.
   Tato firma se zabývá exportem ryb z Tanganiky i Malawi. Od jezera Tanganika jsou sem cichlidy přepravovány letecky z Kigomy a od Malawi nákladním automobilem z Itungi. Cesta k jezeru Malawi je dlouhá asi 950 km a také my jsme ji měli absolvovat. Vyrazili jsme časně ráno pronajatým terénním pickupem s očekáváním dlouhé cesty. Vzhledem k plánované návštěvě přírodní rezervace jsme měli v úmyslu přespat v nějakém africkém rádobymotelu.

   Poměrně slušná silnice protíná Mikumi national park a tak jsme už z ní viděli zebry a žirafy. Vlastní návštěva parku je možná pouze s místním průvodcem po zaplacení tučného vstupného a nezbytném postříkání auta i našich zavazadel desinfekcí. Během asi tříhodinové projížďky jsme měli možnost pozorovat nejznámější africká zvířata jako jsou zebry, žirafy, sloni, hroši, buvoli, lvi a antilopy. Osobně mě nejvíc potěšilo setkání s kapitálním kňourem prasete bradavičnatého. Po opuštění rezervace nám naši šoféři oznámili, že bude bezpečnější, když nikde nebudeme přespávat a pojedeme rovnou do Kyeli. Nelze nedodat, že jeden řidič byl zkušený a jel poměrně opatrně. Druhý naopak řídit auto moc neuměl, do kopce měl problémy s řaděním převodových stupňů, ale zato z kopce se nebál. Rozjel to tak, že jsem čekal, kdy se auto rozletí na kusy i s námi. Nakonec jsme řízením osudu přežili a večer přijeli do Kyeli. Tady jsme se ubytovali a byli jsme předáni do péče pana Samuela, což byl místní boss přes odlov cichlid. Tento rtuťovitý stařík zde byl velice váženým mužem a jeho trhavě rozevláté pohyby byly způsobeny nejen několika prodělanými maláriemi, ale i ustálenou hladinou alkoholu v krvi.
   Štěstí přeje připraveným a tak jsem v duši zajásal, když nám byl představen šéf potápěčů Omare. Tento potápěč dělal průvodce i Koningsovi, a hned se mne ptal, zda také budu chtít nahánět ryby před objektiv. Odvětil jsem, že mi stačí, když mě odveze na místa, kde se daný druh vyskytuje. Na to se tvářil trochu nevěřícně. Další den jsme podnikli první výpravu na jezero, které je od Kyeli vzdáleno 13 km. Pobřeží je tu písečné a lokalita se jmenuje Itungi. Bohužel hladina byla neklidná a proto i ve vodě byla špatná viditelnost. Viděl jsem zde pod hladinou ryby rodu Lethrinops a Placidochromis. O událost dne se postaral Rainer (stáří 48 let), který poprvé z člunu zkoušel šnorchlovat ač netušil, že by měl taky přitom umět plavat. Když jsme ho kuckajícího vytáhli z vody, řekl nám: „Já jsem myslel, že mě budou brýle, šnorchl a ploutve ve vodě nadnášet!" Časem nás Rainer ještě několikrát podobně překvapil a my jsme mu přidělili přezdívku „dobrodruh" a srovnávali ho s postavou motýlkáře z Vinnetoua.

Následující den jsme vyrazili na dvou člunech na cestu do asi 80 km vzdálené vesničky Lupingu, která se měla stát našim přechodným domovem. Naše důvěra k domorodým průvodcům byla bezbřehá a tak jsme se nebáli vyrazit na neklidné jezero a ani černě zatažená obloha nás neodradila.
   Nebudu čtenáře unavovat podrobným popisem cestovních strastí na rozbouřeném jezeře, soustředím se pouze na několik faktů. Cesta měla původně trvat 7 až 8 hodin. Ve skutečnosti trvala dva dny s nouzovým přistáním a bivakováním v divočině. Vlny přesahovaly dva metry a jedna dokonce sfoukla do vody obsluhu lodního motoru. Vzhledem k tomu, že čluny nebyly delší než 5 metrů, tak plavba na nich připomínala návštěvu lunaparku.

   Musím se přiznat, že jsem v životě nebyl na sebe tak naštvaný jako tady. Uvědomoval jsem si odpovědnost za své české přátele - předpokládal jsem, že se člun musí převrhnout a my v lepším případě přijdeme o všechny věci a skončíme někde na břehu. Také mi bylo jasné, že potápění je v takových vlnách nemožné, a já se vrátím domů bez podvodních snímků. Když jsme konečně v dálce uviděli cíl cesty, děkoval jsem (ač bezvěrec) Bohu, že jsme to přežili.
   Netušil jsem však, že i naše další dny budou s Bohem spojeny. V přístavu nás totiž uvítal místní farář a oznámil nám, že jsme hosty na misii, kde sloužil. Po ubytování v komůrce misie pocházející z roku 1932 jsme začali se sušením, neboť veškeré naše věci včetně peněz a dokladů byly totálně promočené. Příštího dne byla hladina jezera klidná, my jsme měli natlakované láhve a mohli tak začít s průzkumem okolí vesnického přístaviště. Byl zde kamenitý břeh s typickým společenstvem označovaným jako Mbuna. První ryby, které jsme uviděli, byly Metriaclima zebra. V této oblasti se jedná o zdaleka nejhojnější druh, byly všude, kam jsem se podíval. Druhým nejčastějším druhem je zde Tropheops sp. "Mauve". Méně často se zde vyskytovaly Metriaclina callanois a ještě méně Labeotropheus fulebornii. Zajímavý byl společný výskyt klasicky zbarvených a i skvrnitých jedinců (OB) Metriaclima fainzilberi. Překvapilo mne, že zde společně žijí druhy, které se v akváriích běžně kříží - s tím jsem se na Tanganice nesetkal.
   Podmínky pro fotografování nebyly mírně řečeno optimální. Ve vodě se totiž vznášelo velké množství mechanických nečistot. Také kameny byly pokryty sedimentem, který se snadno zvířil. Čas od času jsem našel čistější místo a vrhl se do focení. V menších hloubkách jsem zkoušel vypnout fotoblesky, neboť jejich světlo způsobovalo rozzáření a tím i větší zviditelnění nečistot. Štěstí je, že používám digitální fotoaparát a tedy i mám možnost okamžité kontroly snímku. Směrem do hloubky začínalo písčité dno zprvu poseté kameny a dále pak byly podvodní písčité pláně. V přechodném území se dají pozorovat ryby rodu Aulonocara, Copadichromis, Nimbochromis, Placidochromis, Protomelas a Sciaenochromis. Na písčitých pláních jsem objevil třecí hnízda ryb rodu Lethrinops. Byly však velice plaché a tak jsem musel použít vyčkávací techniku, která se osvědčila při focení Cyathopharynx furcifer pod hladinou Tanganiky. Zalehl jsem na dno a čekal. Teprve asi po dvaceti minutách se ryby osmělily, připlavaly na trdliště a začaly se třít. Začal jsem fotit a v momentě, kdy jsem si řekl „je to tam", tak jsem se podíval nad sebe a uviděl nádherný exemplář samce Fosorochromis rostratus. Okamžitě jsem na něj zaměřil fotoaparát - a byl tam taky. Spokojeně jsem se vynořil a hřál mě pocit, že jsem se na Malawi netrmácel nadarmo.
   Následující dny probíhaly vcelku stereotypně. Každý den jsme jeli lodí na nějakou lokalitu, kde naši domorodí průvodci lovili ryby a my se věnovali podvodnímu pozorování a fotografování. František a Pepa mě upozorňovali, když objevili něco zajímavého, a Rainer nás „jistil" ze břehu.
   Obecně se dá říct, že složení rybích společenstev bylo velice obdobné, jen se stávalo, že na určité lokalitě jsme objevili druh, který jinde nebyl. Například asi 5 km severně od Lupingu to byla velice pěkná strakatá forma M. callanois. a naopak asi 10 km od Lupingu na druhou stranu to byly Metriaclina sp. Msobo. Zjevně nepřipraven jsem byl na setkání s párem Tilapia rendali opatrujícím svoje larvy v důlku ve dně. Tento druh jsem totiž neznal, a hlavou mi proběhlo: „proboha kdo to sem vysadil". Teprve večer jsem z literatury zjistil, že i tento druh je standardním obyvatelem jezera. Velice zajímavý byl výskyt Nyassachromis macrocephalus s jejich svažitými písčitými trdlišti.

   Skutečným zážitkem však byla lokalita s ohromnými třecími krátery Dimidiochromis kiwinge. Jejich velikost byla ohromující a tak jsem hned použil Františka jako srovnávací měřítko. Vládla zde zvláštní ponurá atmosféra. Zřejmě také pro to, že ostatní ryby se území těchto dravců vyhýbaly.
   Pobyt na misii byl příjemný a farář se ukázal nejenom jako vynikající společník, ale i jako šikovný člověk, který se snaží svoji farnost zvelebovat a pomáhat obyvatelům nejen Lupinga, ale i okolních vesnic. Vzal nás s sebou také na výlet do hor, který jsme absolvovali džípem po strmých cestách s drolivým povrchem, kdy několikrát hrozilo, že se zřítíme do údolí. Na tuto cestu asi nikdy nezapomeneme...
   Než jsme se naděli, uplynulo devět dní a my se museli navrátit. Zpáteční plavba byla bez problémů a taky přeprava do Dar es Salaamu proběhla hladce.
   Pak nás již čekala krátká návštěva Zanzibaru (nedoporučuji) a let domů. Během něj se mi do hlavy vkradla otázka: „Kam příště?", na niž jsem si zatím nedokázal odpovědět...