Sedím na břehu jezera a pozoruji okolí během ranního rozednívání. Slunce vychází na tanzanijské straně, nevyhoupne se přímo z vody jako u moře, ale nad vodou, protože břeh jezera v těchto místech lemují hory, vypínající se místy až 1000 m nad hladinu. Místo, kde se nyní nacházím, se jmenuje Ntilinga a je pouze 2 km od známé zambijské lokality Ndole Bay. Tak jako každé ráno zde skotačí vydry, a také tropický rybařík zaujímá své stanoviště.
   Vzpomínám si, co předcházelo tomu, než jsem se dostal na toto fantastické místo. Každopádně všechno začalo mým zájmem o tanganické cichlidy, které jsem choval už od roku 1977. Tak se mi vlastně podařilo oslavit toto dvacetipětileté výročí návštěvou jejich domoviny. Do roku 1989 patřil pro mne takovýto výlet do stejné kategorie jako cesta na Měsíc. Dnes, kdy lze cestovat do různých koutů zeměkoule, by se zdálo, že výlet k Tanganice nebude problémem. Bohužel opak je pravdou. Všechny státy, které se dělí o jeho pobřeží, jsou velice chudé, a v některých se můžeme setkat i s nevraživostí vůči bělochům. Jako nejvhodnější místo se jeví Zambie, kde jsou sice stejná nebezpečí jako jinde v Africe (nemoci, divoká zvěř), ale lidé jsou zde zatím velice přátelští. Záměrně píši zatím, protože v sousední Zimbabve byl také donedávna ráj pro bělošské podnikatele i turisty. Stačí nové vedení země a výsledek známe ze sdělovacích prostředků.
    Podařilo se mi kontaktovat zambijskou cestovní kancelář se žádostí o zařízení cesty k jezeru. Jejich odpověď byla pro mne šokující - čtrnáctidenní cesta by vyšla asi na 200 000 Kč. Nechal jsem si zajít chuť a cestoval jinam. Shodou okolností jsem se v roce 2000 seznámil s panem doktorem Kusým, v jehož pražské kanceláři jsem uviděl viset na stěně mapu Zambie. Na dotaz, proč tady tato mapa visí ,mi odpověděl, že tam provozuje lékařskou praxi.
    Opět se potvrdilo, že štěstí přeje připraveným. Pan doktor mi slíbil, že využije svých znalostí zambijských poměrů a pomůže mi cestu uskutečnit. Skutečně se tak stalo a my čtyři cestovatelé (řádně oočkováni) jsme 4.9.2002 stanuli na letišti v hlavním městě Zambie Lusace. Druhý den jsme vyrazili džípem na cestu dlouhou 1200 km do tanganického přístavu Mpulungu. Po prvních 300 km jsme se setkali se svým budoucím průvodcem lovcem akvarijních ryb panem Thorstenem Reuterem. Místo setkání bylo předem jasné - odbočka na Tanzánii. Skutečnost však byla taková, že dopravní značení směru jízdy zde neexistují a tak bychom, nebýt mohutného troubení a blikání světel protijedoucího automobilu, Thorstena minuli. Silnice byla místy ve velice dobrém a někde zase v úplně desolátním stavu. Tomu odpovídala i naše cestovní rychlost - jednou "co to dá" a po chvíli zase krokem. Večer jsme utrmáceni dorazili do Mpulungu a ubytovali se v Nkupi Lodge, připomínající svými stavbami naše skanzeny.

    Po tvrdém spánku pod nezbytnou moskytiérou jsme ráno vyrazili člunem na okružní jízdu, spojenou zatím jen se šnorchlováním. Potápěčskou výbavu zapomněli totiž domorodí pracovníci na lovecké základně. Již první seznámení s jezerem v přístavu mě uspokojilo, protože kolem lodi plavalo několik druhů ryb.Zcela jistě jsem poznával Ophtalmotilapia ventralis. Při prvním nádechovém ponoření u vesnice Kasakalawe jsem si říkal " je to přesně takové, jako jsem si představoval". Bylo zde typické společenství kamenitého břehu, tvořené tlamovci rodu Tropheus, Petrochromis a Eretmodus. Tyto ryby, podobně jako většina tanganických cichlid, tvoří barevné geografické rasy od sebe vzájemně oddělené např. písčinami ,na které se tyto cichlidy nepouštějí. Mimoto se v jednotlivých rasách mohou ještě velice vzácně vyskytnout jedinci odlišného zbarvení. Zní to až neuvěřitelně, ale hned při naší první zastávce jsme objevili mutanta druhu Eretmodus cyanostictus, vyznačujícího se tak velkým množstvím modrých teček, že až splývaly v modrý bok. Normálně zbarvený jedinec má těchto teček jen několik. Místní rasa Tropheus moorii je podobná rase z nedalekého Mpulungu, ale oranžová skvrna je intenzivnější a hřbetní ploutev má růžový nádech.
    Po návštěvě dalších lokalit jako je Mpulungu, Katoto či Mbity island jsme se vrátili zpět do přístaviště. Zde jsem způsobil všeobecné veselí obyvatel, poněvadž jsem byl na přistávající lodi pouze v plavkách a to se zde nesluší - tričko a kraťasy jsou zde společenskou nutností. Druhý den jsme časně ráno vyrazili lodí směrem na Ndole Bay. Cestu přerušila pouze zastávka na mysu Chaitika, známém výskytem modře zbarvené rasy Tropheus moorii. K večeru jsme připluli do zálivu Sumbu a nahlásili se místní vojenské posádce. Vojáčci, obývající dva vojenské čluny, ležící na břehu, byli v dobré náladě a naše audience proběhla bez problémů. Za zmínku stojí, že na výše zmíněných člunech sem kdysi připluli zairští emigranti, a že vojáčci byli vyzbrojeni nám dobře známými samopaly vzor 58. Ze zálivu Sumbu trvá cesta do Ntingily necelou hodinu, a tak jsme zde za soumraku přistáli. První dojmy byly velice příznivé. Čtyři kamenné budovy tvořily základ stanice. Mile působila oplocená zahrádka se zeleninou ke zpestření jídelníčku. Rychle jsme postavili stan, který se ukázal na přenocování lepší než různé chatky, protože v něm není nutné používat moskytiéru. Při večeři jsme dostali základní rady ohledně pobytu (např. napravo nechoďte, tam jsou černé mamby, či v noci čůrat pouze s baterkou) a probrali plány na příští dny. Náš plán byl takový,abychom během pobytu poznali všechna známá naleziště a také jednotlivé biotopy (skalní, kamenitý,písčitý, bahenní a přechodný). Za zmínku stojí, že v sousedství je rybářská stanice na lov ryb ke konzumaci. Šéfem této stanice je Bulhar pan Dobry a jeho radost, když nás viděl, byla ohromná. Znal dokonce i Prahu a jeho večerní hostina pro nás byla na místní poměry královská...
    Druhý den jsme měli připraveny potápěčské přístroje a začali prohledávat podvodní okolí základny. Viditelnost se zde pohybovala mezi 10 až 20 metry, fotografování však ztěžovaly drobné nečistoty vznášející se ve vodě. První, co mne zaujalo, byli halančíci Lamprichthys tanganicanus, jejichž zbarvení v raním slunci bylo fantastické.

Objevil jsem třecí stanoviště nádherně zbarveného samce Cyathopharynx foai, zalehl k němu a udělal první snímky. Přesto, že jsem svému novému digitálnímu fotoaparátu příliš nedůvěřoval, byl jsem spokojen - snadné ovládání a hlavně okamžitá kontrola právě pořízeného snímku - to nemělo chybu. Nepříjemné bylo pouze setkání s prudce jedovatou vodní kobrou Boulengerina annulata - předpokládal jsem, že bude vzácnější, ale viděli jsme ji během našeho pobytu ještě několikrát. Snad nejvíce rozšířenou rybou je zde Variabilichromis moorii. Setkávali jsme se s ní na všech mělkých kamenitých lokalitách, kde v párech opatruje své potomstvo. Na můj dotaz, proč tato ryba nebyla mezi prvními importovanými druhy z jezera, jsem dostal od Thorstena jasnou odpověď: „První importy z Tanganiky byly z Burundi a tam tyto ryby nežijí". Překvapením byl pro mě také poměrně hojný výskyt modré formy Neolamprologus sexfasciatus. V akváriích se běžně chová a rozmnožuje žlutavá forma tohoto druhu, pocházející od tanzánských břehů. Modrá jižní forma je sice občas dovezena, ale nejsou doposud známy případy rozmnožení těchto ryb. Z neznámých důvodů se tyto ryby v akváriích netřou. O to více mne potěšilo podvodní pozorování a fotografování rodičů s hejnkem potěru v hloubce kolem 8 m. Neolamprologus furcifer mě překvapil svým výskytem i na mělčinách, kde proplouvá mezi kameny - domníval jsem se, že žije hlouběji a v dutinách. Nezapomenutelná byla pro mě podvodní setkání s jemnými cichlidkami Xenotilapia spilopterus, které mají těla poseta zářivými tečkami. Obývají v párech větší hloubky skalnatých a kamenitých biotopů. Zajímavé je, že rodičovský pár se dělí o péči o potomstvo. První polovinu nosí jikry v tlamce samice a v druhé polovině přebírá péči o larvy, kterých bývá kolem 20 ,samec. Na mělčinách jsou typická společenství ryb, požírající porosty řas, které jsou nejintenzivnější do hloubky kolem 3-4 m
.    Charakteristickými představiteli jsou zde Tropheus moorii. Vyskytují se tu v mnoha barevných rasách, které jsou označovány většinou podle místa výskytu. Někdy je ale rasa označována tak, že bychom marně toto místo na mapě hledali. Může to být způsobeno tím, že území, kde se vyskytují, se prostě nijak nejmenuje nebo se na stejnojmenném místě mohou vyskytovat dvě různé rasy. V neposlední řadě také lovci místo výskytu z konkurenčních důvodů tají. Jako příklad lze uvést např. žlutou formu T.moorii - Nkonde. Marně jsem tento název hledal na mapě, až na jeho nalezišti poblíž Kasaba Bay jsem se dověděl, že Nkonde znamená v jazyce domorodců banán. Podobná situace je u poslední novinky označované jako Kazumba Gold. Dalšími typickými obyvateli kamenitých mělčin jsou ryby rodu Petrochromis. Pro chov v akváriu jsou nejvhodnější Petrochromis trewavasae, přičemž ryby od jižního pobřeží mají tečky na těle o poznání větší než severnější populace a P. famula. Zde mne zaujala poměrně hojně rozšířená varianta Kaiser. Společenství ještě doplňují Eretmodus cyanostictus, jejichž jižní forma se vyznačuje zářivě modrými tečkami na těle. Následující dny jsme navštívili další lokality. Ndole Bay - zde lze pozorovat společenství podvodních písčitých plání hlavně ryby rodu Xenotilapia a Callochromis. Chimba, což je název vesnice a v hloubce kolem 15 m jsme zde viděli ohromná hejna Cyprichromis leptosoma. Na mělčinách tam žije v hejnech červená rasa Tropheus moorii. Katete - zde jsme před ponorem prožili dosti strachu ve vlnách mezi skalami, ale viděli jsme nádherné Ophtalmotilapia nasuta "Tiger". Kachese se svojí známou formou T.moorii a taky krokodýlem tak velkým, že náš průvodce při motlitbě před večeří děkoval bohu, že nás nenapadl. Nezapomeneme na výlet do Kasaba Bay, kde jsme při poruše motoru jen o vlásek unikli útoku hrochů a viděli tolik krokodýlů, že jsme se báli i vystoupit z člunu na břeh. Když jsem si uvědomil, že to je jediné místo na zambijském pobřeží, kam létají movití turisté,( aby platili od 160 dolarů za noc a nemohli se zde ani vykoupat), tak mi jich bylo líto. Nedaleko odsud je lokalita, kde žije nádherná forma T.moorii "Ilanga". Odlov těchto ryb je vzhledem k výskytu krokodýlů obtížný, čemuž také odpovídá jejich cena.
    Na zpáteční noční cestu s kuckajícím motorem asi nikdy nezapomenu. Vlny, zmírající motor, tma, pobřeží v dálce pouze tušíme a nikde žádný orientační bod. Naše pocity jsou ještě umocněny prožitky právě končícího dne. V kapse mám sirky a říkám si "Ty by nás mohly při případném ztroskotání zachránit, a proto se nesmí namočit". Nakonec si dá motor říci a člun se probíjí vlnami. Za čas vidíme na levé straně světélko - vojenská posádka v Sumbu. Napětí povoluje, jsme z toho venku. Za hodinu skutečně přistáváme na naší základně.

Dny rychle ubíhaly a byl čas k návratu. Vraceli jsme se na dvě etapy, protože jsme nocovali poblíž Kapemby v naprosté divočině. Zde jsem při ranním ponoru pozoroval lovící Cyphotilapia frontosa a také Aulonocranus dewindti ve tření. Večer jsme dorazili do Mpulungu a po přespání se rozloučili se svými průvodci. Čekala nás dlouhá cesta zpět do Lusaky a potom ještě výlet do Botswany a k Viktoriiným vodopádům - to však je již jiný příběh.